Ty myšlenky samy o sobě nijak chmurné nebyly. Když o nich přemýšlel, byla to jen holá konstatování, vzpomínky na to, co se stalo poslední rok, ale i dříve, a co se tak či onak týkalo jeho. Ještě včera by je bral jako věci, které se staly a které jsou asi v pořádku, když se staly. Dnes si uvědomoval, jak byl hloupý, když nepoznal, že ty věci v pořádku nebyly ani trochu, a to nejspíš od samého začátku. Teď viděl, že kdyby se v situacích, na které vzpomínal, zachoval jinak, nemuselo to celé takhle dopadnout. Všechno udělal špatně a nejhorší bylo vědomí, že se to už nedá vzít zpět. To, že včera byl suverénní mladý muž a teď měl pocit, že si zbabral celý život, způsobil jeden pohled na úřední dopis.
Ráno si pro něj byl na poště a podle obálky s pruhem poznal, že je to předvolání k soudu. Zabýval se otázkou, proč ho neotevřel hned a proč to udělal až teď večer. Chvíli snažil namluvit si, že neměl celý den čas, ale pak si musel přiznat, že už asi tušil, o co půjde, a jeho podvědomí se snažilo nepříjemné zjištění co nejvíce oddálit. Večer už to odkládat nešlo, protože hrozilo nebezpečí, že je předvolán už na další den, a tak obálku roztrhnul. Stačil zběžný pohled a věděl, že se splnilo přesně to, o čem si namlouval, že se nestane.
Skoro zuřivě se snažil určit první věc, již udělal špatně, kdy svůj malér odstartoval, kdy sešel ze správné cesty, odkdy se má za sebe stydět. Kdy přestal být vzorným dítětem, které vyhrávalo všechny chemické olympiády a na nějž byli rodiče právem pyšní, a kdy se stal neurotickým, frustrovaným mladíkem, který se v honbě za všemi těmi šidítky, jako jsou peníze a společenské uznání, vykašlal na opravdové hodnoty a zapletl se do případu vraždy.
Nedalo mu ani moc práce rozpoznat, kdy udělal první krok na cestě k nynějšímu stavu. Bylo to na srazu absolventů gymnáziu po sedmi letech, loni asi touhle dobou. A nebylo to nějaké neúmyslné klopýtnutí, udělal ten krok vědomě.
Tou dobou se cítil nespokojený snad se vším. Když na to vzpomínal dnes, musel se v duchu hořce zasmát. Co by dnes dal za svůj tehdejší život! Nic mu nechybělo. Do práce si chodil, kdy chtěl. Dělal věci, které sám chtěl, respektive o kterých přesvědčil vedení. Měl práci, kterou toužil dělat od svých deseti let, kdy naprosto propadl dětské stavebnici Mladý chemik. A vedl poklidný život novomanžela.
To si ale říkal teď, když mu bylo tisíckrát hůř, tenkrát to cítil jinak. Tenkrát mu vadilo všechno: že má v ústavu málo peněz, to především, dále že jsou mu v práci kladeny nesmyslné překážky ze strany nadřízených, kteří byli sice starší než on, ale odborně za ním zaostávali. Myslel si, že mu uniká mládí - zatímco jeho kamarádi podnikají, pracují u cizích firem, jeho bývalí kolegové z ústavu mají v chemičkách dvakrát větší plat, on dostane vždy přidáno méně, než dělá inflace. Nejvíc ho trápilo zjištění, že jeho manželství je něco úplně jiného, než si představoval.
S ženami měl problémy už od puberty. Nikdy mu žádná nebyla dost dobrá. Místo toho ležel ve skriptech, dělal pokusy, psal články, vyhrával soutěže, jezdil do zahraničí, když se to ještě moc nesmělo. Pak ho vzali bez přijímacích zkoušek na organickou chemii, kde zase vynikal. Měl vždy dost kamarádů i kamarádek. Ti se ale oženili a vdaly a on najednou začal cítit, že mu ujíždí vlak a že se mu žádná Miss World do cesty stále nepřiplétá.
Svou manželku nemiloval. Asi ani nevěděl, jak se to dělá. Teď v záchvatu opovržení sama sebou si říkal, že jediný, koho kdy miloval, byl on sám. Svou ženu si vybral racionálně. Byla to jeho spolužačka, nebyla ošklivá, tou dobou se rozešla se svým partnerem a dala Petrovi několikrát jasně najevo, že by jí nebyl vztah s ním proti mysli. Petrovi jen velmi málo připomínala jeho ideály, samota mu však začínala čím dále tím více vadit a měl pocit, že by ji také nemusel dlouho vydržet a pak už by se nemusela nabízet už vůbec žádná příležitost. Zkrátka jednou pozval svou budoucí ženu na koncert a pak na dvojku. Podruhé šli už jen na dvojku a pak domů. Po půl roce se jí zeptal, jestli by si ho nevzala. Ona odmítla, chtěla být ještě nezávislá. Petr měl však pocit, že teď je to on, kdo pro ni není dost dobrý, že čeká na něco lepšího.
Tou dobou si myslel, že ji miluje. Teď si uvědomoval, že to nebyla láska, ale uražená ješitnost, umíněnost, touha ji přesvědčit, že ten pravý je on. A pak mu jednou řekla ano. Tenkrát si myslel, že je šťastný, ale teď věděl, že to byl jen pocit vítězství, který nikdy netrvá dlouho.
Problém jejich vztahu spočíval v tom, že s ní nedokázal vyjít. Dělala jen to, co sama chtěla, a on ji nemohl přesvědčit k sebemenšímu kompromisu. Měl pocit, že se podřizuje stále jen on. Když chtěl jet na chalupu, jí se chtělo být doma a také že doma byli. Když tam chtěla jet ona a on řekl, že se mu tam nechce, začala si balit a on pak zůstal buď naštvaný doma, nebo, a to většinou, jel naštvaný s ní. Chtěl dítě, ale ona se nechtěla vzdát kariéry, i když dělala spíš úřednickou práci. Zvala si do bytu kamarádky, které nesnášel, a když proti tomu něco namítal, řekla, ať si pozve svoje známé a její nechá být. Když však přišla nějaká návštěva za ním, chovala se vůči ní tak ostentativně nepřátelsky, že to dotyčný nevydržel a odešel. A tak dále, a tak dále.
Všude a pořád měl pocit, že je mu nespravedlivě ubližováno: jeho šéf jezdí na konference, kam zvali jeho, kamarádi zavolají, jen když něco potřebují a žena jím pohrdá. Chtěl to všechno radikálně změnit. Když šel na onen osudný večírek, dobře věděl, že tam Prokeš bude, a také věděl přesně, co mu nabídne.
Jan Prokeš byl jeho obtloustlý, ošklivý a nepříjemně žoviální spolužák z gymnázia, kde jen tak tak prolézal. Petrovi vadila jeho věčná ukecanost a jeho hochštaplerství, které z něj vyzařovalo. Za školních let se Prokeš neustále snažil spolužákům něco prodávat, a pořád mluvil o jen tom, jak vydělat peníze. Kromě toho byl neuvěřitelně hloupý a důvěřivý. Petr si pamatoval, jak si Prokeš jednou přinesl nové digitálky, které tenkrát nikdo neměl, a jak se se spolužáky domluvili, že si všichni přeřídí své hodinky o deset minut a pak budou Prokešovi tvrdit, že jsou to jeho digitálky, které jdou špatně. Prokeš tenkrát zrudnul, utekl z vyučování a šel si stěžovat vekslákovi, který mu je prodal.
Po gymnáziu šel Prokeš na vysokou ekonimickou, kde vydržel dva roky. Když byl ve třetím ročníku, přišla revoluce a začalo být možné podnikat, a tak se dal na obchod. Moc se mu nedařilo, ale pak narazil na něco, na čem pohádkově zbohatl: kupoval topný olej a prodával ho jako naftu. Topný olej měl stejné složení jako nafta, rozdíl byl pouze v tom, že se z nafty platila spotřební daň - stačilo tedy topný olej na papíře spálit a ve skutečnosti ho prodat jako naftu benzínové pumpě. Na každém litru se dalo vydělat osm korun.
Petr věděl, co Prokeš dělá, protože mu to řekl jiný spolužák. A princip celého obchodu znal také. Před rokem se totiž ministerstvo financí konečně rozhoupalo a začalo připravovat novelu zákona o spotřební dani, aby takovým podvodům, jaké dělal Prokeš a které dosud neodporovaly zákonu, zamezilo. To, že se připravuje novela, Petr věděl proto, že byl poradcem ministerstva přes chemické výrobky. A novela tou dobou ležela na jeho stole k připomínkování.
Hned jak si ji přečetl, poznal, že je v ní skulinka, kterou mohou podvodníci využívat - plynové oleje, které měly opět stejné složení jako nafta a daň se z nich ani v novém zákoně neměla platit .
Když to zjistil, hned ho napadlo, co udělat. Nabídne Prokešovi, že na plynové oleje zapomene, když mu Prokeš na oplátku sežene peníze. Potřeboval dvacet miliónů, aby se mohl přihlásit do soutěže na privatizaci výzkumného ústavu, kde pracoval.
Tenkrát mu na jeho jednání nepřišlo nic zvláštního nebo snad odsouzeníhodného. On žádný zákon neporuší. V tom, že pomůže podvodníkům, také nespatřoval žádnou nemorálnost - podvodník bude podvodník s novelou i bez ní, pokud ztratí jednu možnost krást, najde si jinou. Petr si říkal, že život je boj a kdo nemá ostré lokty, neuspěje v něm. Vlastně o tom tenkrát moc nepřemýšlel. Naskytla se mu příležitost, jaká se už nemusela opakovat. Nemyslel na to, že se s podvodníky může zaplést. A že se bude bát o svůj život, to ho tenkrát nenapadlo vůbec.
Prokeš se za sedm let od maturity hodně změnil. Jednak vyplešatěl a jednak zvážněl. Petr nevěděl, jestli je to jeho věkem nebo jeho bohatstvím. Nebyl nijak nevkusně oblečený, jak Petr čekal. Mluvil rozvážně a jeho žoviálnost jakoby přešla v inteligentní zábavnost. Petra překvapilo, že když mu přednesl svůj návrh, Prokeš se k němu postavil chladně. Petr nečekal žádnou bouřlivou reakci, ale přece jen si připadal skoro uraženě, že Prokešovi nabízí tak výhodný obchod a on řekne jenom něco jako to je zajímavé, no nevim.
Za dva dny mu však zavolal a pozval ho na schůzku do restaurace v centru Prahy. Přišel tam se dvěma muži, kteří vůbec na podvodníky nevypadali. Byli spíš takoví nijací. Petr nemusel nic říkat, všechno za něj zopakoval Prokeš. Stejně to říkal jen pro formu, protože se o tom jistě všichni tři předem radili. Jeden z mužů, který byl podle vizitky ředitelem jakési společnosti s ručením omezeným, pak bez rozmyšlení Petrovi sdělil, že pokud se zmínka o plynových olejích do novely nedostane, zařídí mu úvěr, s jehož splácením si nebude muset dělat starosti.
Petrovi v ten okamžik spadl kámen ze srdce. Z celého jednání měl totiž už od rána strach. K obyčejné nejistotě, kterou zažíval vždy před setkáním s neznámými lidmi, přibyla obava z toho, že jde o osoby ne zrovna čestné, a vloudil se i strach z následků jeho ne úplně čestného jednání. Tenkrát si však jako nejhorší možnost představoval výpověď z práce. Když však už byla ruka v rukávě, začal všechny věci hned vidět růžověji. Už neseděl v restauraci se zločinci, ale s celkem příjemnými lidmi, s kterými se normálně bavil o ženských a o pití. Vzhledem k tomu, že si dával jeden bourbon za druhým, brzy zatlačil hluboko do pozadí jakýkoli pocit viny.
Večer příjemně ubíhal v hovoru o nedůležitých věcech, okolo půlnoci se však začali jeho už dost opilí společníci hádat. Petr moc nerozuměl tomu, co říkají, ale došlo mu, že jde o peníze, a nemohl přeslechnout, že padly i výhružky smrtí. Tehdy to nebral vážně.
Na plynové oleje si v měsících, následujících po schůzce, nikdo kromě Petra nevzpomněl a do novely se nedostaly. I když se Petr trochu bál, že druhá strana nedostojí svému slibu, zanedlouho mu Prokeš zavolal a pozval ho na jednání do jedné menší banky. Tam mu slíbili a písemně zaručili, že mu v případě vítězství v soutěži úvěr poskytnou. Soutěž samotnou hladce vyhrál jednak proto, že v komisi měl dva kamarády, jednak z toho důvodu, že jako jediný měl v plánu zachovat činnost ústavu jako vědecké instituce.
Co se týče prosperity ústavu v tržních podmínkách, nedělal si žádné starosti. Znal úroveň odborných pracovníků ve výrobě a věděl, že o zakázky nouze nebude. Absolvoval sice několik dramatických schůzí se svými zaměstnanci, ale nakonec skoro všichni uznali, že ústav základní výzkum dělat nemůže, pokud na něj nebude mít zdroje zvenčí. Lidem, které považoval za dobré, zvýšil platy, čímž se stal populárním. Horší pracovníci odešli sami. Několikrát denně si říkal, že udělal dobře, že se s Prokešem dohodl, protože tím zachránil ústav. Měl tenkrát tolik práce, že mu na nějaké pochybnosti nezbýval čas.
Jediné, co se v jeho životě nezlepšilo, byl vztah s manželkou. Byla pořád stejně tvrdohlavá a k tomu mu vyčítala, že chodí pozdě domů. Mezi svými administrativními pracovnicemi, které ho předtím naprosto ignorovaly, si však lehce vybral mladou sekretářku, která sice byla s intelektem trochu na štíru, zato však byla velmi pohledná a kromě toho dávala Petrovi to, čeho se u manželky nedočkal - ocenění a obdiv. Domů chodil co nejméně a když se od známého dozvěděl, že si jeho žena také našla partnera, moc mu to nevadilo, naopak vůči ní ztratil jakýkoli pocit viny.
Černou kroniku nikdy nečetl, a tak se o Prokešově smrti dozvěděl z doslechu. Měl být zastřelen z bezprostřední blízkosti pistolí a pachatel byl údajně po několika dnech zatčen. To bylo asi před půl rokem. Petrovi tenkrát poprvé trochu zatrnulo, ale pak to celé sám před sebou odbyl s tím, že pokud Prokeše zastřelil jeden z jeho společníků, se kterými tenkrát večer seděl, nebude mít důvod Petra do případu zatahovat, protože by vyšla ve známost jejich dohoda o úvěru, což by byla přitěžující okolnost. Tenkrát mu nedošlo to, co teď zjistil z obsílky : Že totiž ve vazbě není ředitel, který Prokešovi vyhrožoval, ale druhý muž, který se chce pravděpodobně obvinění zbavit tím, že u soudu vytáhne na světlo tehdejší rozhovor.
Petr věděl, že je v bezvýchodné situaci. Jestli potvrdí, že ředitel Prokešovi vyhrožoval, hrozí mu od něj nebezpečí. Když to popře, může se mu pomstít obžalovaný. Kromě toho by v druhém případě lhal, ale jak si musel přiznat, to mu teď vadilo nejméně. Neustále a dokola rozebíral všechny možnosti, ale nevycházelo mu žádné řešení.
Jednou šlápl vedle, jednou udělal něco, o čem věděl, že není správné, a vrátilo se mu to snad tisíckrát. Vzpomněl si na jednu knížku, kde duchovní říkal hlavnímu hrdinovi: Porušíš-li jedno přikázání, je to, jako bys porušil všechny. Proč ale může všem lidem všechno procházet a Petr si zničil jednou pitomostí celý život? Pak ho ale napadlo, že má možná ještě poslední příležitost se z toho všeho dostat.
Zítra musí říct pravdu. I o úvěru. Pokud se na to nezeptají, půjde se sám udat. Snad mu dají jenom podmínku, možná ani to ne. Najde si práci v chemičce někde v severních Čechách. Své ženě přizná nevěru, a poprosí jí, aby mu odpustila. Teprve teď si uvědomil, jak mu na ní záleží a jak moc by chtěl, aby s ním zůstala.
Vědomí, že přece jen nějaké východisko existuje, ho najednou uklidnilo a za malou chvíli tvrdě usnul.
* * *
Ráno se probudil a až po chvíli se rozpomněl, o čem před usnutím přemýšlel. Necítil ani stopy po pocitu beznaděje, strachu a úzkosti, který ho trápil celou probdělou noc. Po chvíli si uvědomil, jak se nakonec rozhodl, ale najednou mu to rozhodnutí už stoprocentně správné nepřipadalo. Vždyť na tu věc s úvěrem vůbec nemusejí přijít, tak proč by jim sedal na lopatu. Potom si ale vzpomněl, jaká muka celou noc zažíval. Řekl si, že ve svém rozhodnutí vytrvá a zakázal si o něm pochybovat.
Soud začínal za půl hodiny, takže měl nejvyšší čas. Sedl si za volant a otočil klíčkem, když náhle pocítil náraz směrem odspodu a vzápětí druhý, jak se uhodil obrovskou silou do střechy svého Renaulta. Čas najednou začal ubíhat ne ve vteřinách, ale v setinách. Viděl záblesk a decimetr po decimetru mohl sledovat plameny, jak se rozbíhají do všech stran. Necítil bolest, jen se slyšel, jak křičí. Než ztratil vědomí, stačil si ještě pomyslet, že takový konec je skoro až směšný.
* * *
Cítil, jak s ním někdo cloumá a slyšel někoho naléhavě mluvit. Nedokázal se soustředit, a tak si uvědomoval jenom útržky vět: co tak křičíš..., neper se se mnou..., shodil jsi lampu..., co ti je ... Po několika vteřinách, kdy jeho mozek začal alespoň trochu pracovat, si uvědomil, že leží ve své posteli a že ho budí žena. Vzpomněl si na svůj sen a na probdělou noc. Když vstal, podíval se na stůl, aby zjistil, že obsílka je skutečná a soud začíná za hodinu.
Nebyl pověrčivý, pro jistotu si však vzal taxík. K budově soudu dorazil o dvě minuty později, takže nemusel čekat. Zřízenec ho hned uvedl do soudní síně. Podal soudkyni občanský průkaz, ta nadiktovala jeho číslo zapisovatelce a hned se začala ptát: Pane svědku, vy jste byl spolužákem zavražděného, a proto jste ho dobře znal. Myslíte, že byl Jan Prokeš homosexuální?