Krámek splněných přání

Martin Šmíd

V ulici, kde Marek bydlel, stál krámek s nápisem Plnění přání všeho druhu. Když by Marek malý a ptal se rodičů, kromě jiného, co je to za obchod, řekli mu, že v tam sedí starý podvodník, který jen tahá lidem peníze z kapsy. A důrazně ho upozornili, aby se od něj držel dál.

Markovi to bylo divné, neboť se mu jeden z jeden z jeho kamarádů svěřil, že mu pán z krámku pomohl k novému autu na ovládání.
"To jsi tam jako šel a on ti to auto vyčaroval ze vzduchu?" ptal se ho pochybovačně. "Ne, jen jsem mu řekl, že bych ho chtěl mít a pak mi ho koupili rodiče."
Když s tím šel za svými otcem, ten si jen poklepal na hlavu: "Copak nevíš, jak jsou jeho rodiče bohatí? Pořád mu kupují něco nového. A ten kluk tam buď vůbec nebyl a vymyslel si to, nebo tam možná byl, ale pak to byla náhoda." A dodal: "Svět bohužel není takový, že se ti splní všechno, co chceš. A teď jdi spát, a ať se ti něco krásného zdá."

Když Marek dospěl, všechno se mu dařilo a byl přesvědčený, že pokud něco nemá, je jen otázkou času, kdy to získá. Okolo krámku chodil nevšímavě. Vymazat ho ze života mu však nebylo dáno.
"Dobrý den, nemáte nějaké přání?" oslovil ho majitel krámku, stojící přede dveřmi, když se Marek jednou vracel domů.
"Spoustu, ale pochybuju, že mi je můžete splnit vy."
"Ale můžu. Pamatujete si ještě na to auto?"
Jak to ten člověk může vědět, divil se Marek v duchu. Asi u něj ten spolužák přece jen byl.
"Pěkně děkuju. Taková zbytečnost za tolik peněz. Jak jste ty lidi donutil, aby mu to koupili?"
"Sami ty peníze rádi dali."
Marek nad tím chvíli přemýšlel. Když zjistil, že k tomu nemá co říct, rozloučil se a šel domů. Ale spát mu ten rozhovor nedal.

Jak věděl, že byl Pepa můj spolužák, přemítal ještě onen večer, že o tom se mnou mluvil a že si to vůbec pamatuju? Zkoušel si to vysvětlit tím, že majitel krámku střílel naslepo, ale musel uznat, že by to byla příliš velká náhoda. Koneckonců, lidi chodí po žhavém uhlí, rozbíjejí rukou cihly, proč by tenhle člověk neuměl číst myšlenky? Ale splnit cokoli? Rozhodl se, že si krámek vyzkouší.

Druhý den tam zašel:
"Kolik by stálo, aby moje firma získala zakázku?" zeptal se.
"Nic, moje služby jsou zadarmo."
"A byly vždycky?"
"Ano, co tu jsem."
"Hm."
"A jakou zakázku byste si přál?"
"Opravu radnice." Marek měl totiž stavební firmu a na opravu radnice byla tou dobou vyhlášena soutěž.
"Tedy jí dostanete."
"A co pro to mám dělat?"
"Nic. Nebo lépe řečeno, ať budete dělat cokoli, tu zakázku dostanete."
Za měsíc Markova firma soutěž vyhrála, i když byla o polovinu dražší než konkurence.

Markovi bylo ale celkem jedno, jak jeho firma prosperuje. Spíš ho zajímalo, jak to celé funguje. Uvěřil, že je majitel krámku schopen plnit přání. Vrtala mu však hlavou jiná věc.
"Co kdyby si šéf konkurence taky přál vyhrát a šel za vámi?" chtěl vědět.
"Nenapadlo ho to," odpověděl a neodpověděl dotyčný.
"A co kdyby ho to napadlo?"
"Pak by to nenapadlo vás."
"A co kdybychom se domluvili, že si to budeme přát oba?"
"Co přesně byste si přáli?"
"Abychom vyhráli oba?"
"Pak byste vyhráli oba."
"Ale já jsem myslel, že bychom si oba přáli, aby každý z nás vyhrál a ten druhý nevyhrál." "Pak by jednoho z vás nenapadlo přijít za mnou."
Marek pochopil, že některé věci nepochopí, a spokojil se s tím, že se mu můžou splnit všechna přání. Začal služeb krámku pravidelně využívat a s filozofií se přestal trápit.

Marek se sice tvářil, že je v životě spokojený, ale nebyla to pravda. Vlastně byl dost nešťastný, protože se ve dvaceti fatálně zamiloval, což je samo o sobě krásné, jemu se to však stalo pár dnů předtím, než rodina jeho vyvolené natrvalo odjela do deset tisíc kilometrů vzdálené exotické Lauteránie.
"Jak se budeme vídat?" ptal se Marek na poslední schůzce
"Nijak," odpověděla jeho milá. Marek v jejím hlasu marně hledal zoufalství.
"Ale to přece nejde. Svět přece není takovej, aby člověk konečně našel tu pravou a hned jí musel ztratit."
"Jak to vypadá, je přesně takovej."
Když mu ještě řekla, že se za mořem pravděpodobně vdá, beze slova se otočil a šel domů.

Ani po pěti letech to Marka nepřestalo bolet, ať to zkoušel přebít jakkoli. Samozřejmě ho napadlo, že by mu mohl pomoci muž z krámku, ale nějak se svůj největší problém zdráhal vložit do jeho rukou. Co mám vlastně chtít? Jí nebo nějakou jinou? ptal se sám sebe. Víš snad o nějaké lepší? odpovídalo otázkou jeho druhé já. Ale co když mě nebude chtít nebo co když už bude vdaná? zoufal. Copak jsi neviděl, že ten chlap umí splnit i naprosté nelogičnosti? ptal se logicky ten druhý. A co když je to takhle pro mě lepší? To snad není pravda, vždyť si mi nestěžuješ na nic jiného. To byla pravda. Zítra za ním zajdu, rozhodl se Marek.

Ráno ho vzbudil hluk lidí na ulici. Bylo jich asi čtyřicet a vypadali velmi rozčileně. Marek pochopil, že směřují ke krámku. Rychle vyběhl před dům a zeptal se jednoho z hlučících, co mají v úmyslu.
"Jdeme si to vyřídit s tím hochštaplerem."
"Co vám udělal?"
"Copak to nevidíte, každýmu něco udělal. Mně například odloudil účetního, co u mě byl čtyřicet let."
"Mojí ženu změnil k nepoznání. Taková to byla hodná holka, než k němu začala chodit," přisadil si jiný. Každý měl něco.
Když však došli ke krámku, vývěsní štít byl pryč a na výloze bylo hrubým štětcem napsáno K pronajmutí.

Marka polil chlad. Zase měl své štěstí na dosah a zase mu upláchlo před nosem. Uvědomil si, že majitele velmi těžko najde, když nezná ani jeho jméno.
Zmocnilo se ho zoufalství, přesně stejné jako před odjezdem jeho milé. Pak ho ale něco napadlo. Šel domů, zvedl telefon a stisknul pár tlačítek.
"Co si přejete," zeptal se dívčí hlas.
"Nevíte prosím vás, kde se dá zjistit číslo člověka, který bydlí v Lauteránii?"