Milý Jakobe,
Ve svém posledním dopise píšeš, jak šťastný musím být, když jsem schopen složit tak veselé a bezstarostné písničky. Díky za pochvalu, ale tvou domněnku stran svého nitra musím uvést na pravou míru. Nejsem ani šťastný, ani veselý, natož pak bezstarostný.
Písničky, které znáš, jsem skládal dávno, když jsem se ještě šťastně, vesele a bezstarostně cítil, neboť jsem byl zamilovaný. Kdyby do mého života nevstoupil reb Mojše, učitel náboženství, nejspíš bych se tak cítil i teď. „Jak se vede, mladý rebe Izáku?“ zeptal se mě jednou po bohoslužbě. „Krásně, jsem zamilovaný,“ odpověděl jsem. „A do které krásné slečny, smím-li se ptát?.“ „Do Ráchel bar Sion.“ „A to vám nevadí, že se jí dvoří mladý reb Ehud?“ „Proč by mi to mělo vadit, s Ehudem nic nemá. Miluje mně.“ „Vidím, že jde z tvé strany o opravdovou lásku,“ řekl uznale a odešel se věnovat někomu jinému.
Že za Ráchel chodí Ehud, to jsem věděl i bez něho. Ale že by se jí dvořil? Byli prostě kamarádi. Ale co když přece jen? Ne, to je nesmysl, Ráchel byla pro mě jediná, to by nešlo, abych já nebyl jediný pro ni. Bude se mnou, Ehud je jen dočasné pobláznění. Sama pozná, že jsem mnohem lepší než on.
Brouka, kterého mi reb Mojše nasadil do hlavy, se mi z ní však zcela dostat nepodařilo. Pravdou totiž bylo, že Ráchel trávila s Ehudem asi tak desetkrát víc času než se mnou. A další pravdou bylo, že s ním i s jinými přede mnou okatě koketovala. Říkal jsem si – chce mi jen dokázat, jak je nezávislá. Respektoval jsem to, ale vadilo mi to čím dál tím víc. Když jsem je jednou přistihl, jak se líbají, můj hněv dostoupil vrcholu. A nebyl to jen tak nějaký hněv, byl to Spravedlivý Boží Hněv. Cítil jsem, že Teď Jí To Všechno Řeknu a Tím Se To Všechno Vyřeší..
Když jsem se s ní pak příště sešel, hned jsem začal: „Ráchel, jak jistě víš, miluji Tě tak, jako nemiluji žádnou jinou teď a ani jsem nemiloval žádnou jinou před tebou. Ale co je moc, to je moc. Nemůžu se dívat na to, do jaké propasti se řítíš. Koketuješ s každým druhým, a když se do tebe dotyčný zamiluje, jdeš hned za dalším. Kdybys to aspoň nedělala tak okatě! Láska je Boží dar, ale ty jej používáš způsobem, který ubližuje kdekomu. Musím ti bohužel říct, že se chováš jako konkubína. Říkám ti to proto, že tě mám rád a že mi na tobě záleží.“
Dva měsíce se mnou nemluvila, ale pak mě jednou zastavila na ulici. Byla jako vyměněná. Pryč byla její vzdorovitost a v jejím hlase, který mě vždycky dostával do kolen, bylo teď něco, co jsem u ní vždycky postrádal – zralost: „Iciku, chci ti poděkovat za to, žes mi řekl, cos mi řekl. Ostatní kluci se mnou chtějí jen vyspat, ale u tebe vidím, že ti na mně opravdu záleží. Moc ti děkuju. Mám tě za to moc ráda.“ Ještě nikdy jsem se necítil tak krásně. V duchu jsem si říkal: Pravda se přece jen vyplatí! „Já tě taky moc miluju, ale to jsem ti už říkal. Ale budu ti to opakovat znova a znova.“ rozněžnil jsem se. Chvilku neřekla nic a pak váhavě dodala: „Přijdeš na svatbu?“ Byl jsem zmatený. Proč mluví o svatbě, když spolu ještě ani pořádně nechodíme? „Na jakou svatbu?“ Můj hlas zběl podrážděně. Celá se rozzářila: „Přece na mou a Ehudovu. Konečně jsem ho dokopala, aby si mně vzal!“
Druhý den jsem vyhledal reba Mojšeho. „Mám nějaké otázky ohledně víry.“ „Tak se ptejte!“ vyzval mě. „Co nám udělá Hospodin, když ho nebudeme následovat?“ Po chvíli přemýšlení odpověděl: „Hospodin nás, své děti, bezvýhradně miluje. Říká nám: Půjdeš-li za mnou, dosáhneš všeho, po čem toužíš. Nebudeš-li mne následovat, honíš se za šidítky, která vyrobili lidé ve snaze vystavět Mé království beze Mne. Ale i kdyby ses honil za těmi nejšidivějšími šidítky ze všech šidítek a spílal mi nejhroznějšími nadávkami ze všech nadávek, stále tě budu milovat.“ V tu chvíli jsem pochopil, kudy vede moje cesta: stanu se kohenem - mužem Božím - jako reb Mojše.
Od té doby jsem všechen svůj čas jsem trávil s ním a jeho žáky. Velmi rychle jsem poznal, že je Ráchel jen obyčejná holka, která neví, co se životem, a svou prázdnotu chce zaplnit rádoby-chlapáctvím svého manžela. „Škoda, že sis to takhle zkazila,“ říkal jsem jí občas v duchu, když jsem na ni myslel. „Člověk nemůže být šťastný skrz někoho jiného. Někomu se sice podaří najít si protějšek, kdo je podobný jeho ztracené půlce, ale pak se celý život jen bojí, že o něj přijde. Šťastná můžeš být jen tehdy, když svou ztracenou půlku objevíš v sobě!“
Časy učení u reba Mojšeho nebyly tak šťastné a bezstarostné jako doba, kdy jsem byl zamilovaný do Ráchel, ale stále ještě byly dost šťastné a bezstarostné. I ony však měly brzy skončit. Příčinou nebylo nic jiného, než ženská, přesněji nová studentka Debora. Tahle ambiciózní dívka si reba Mojšeho omotala okolo prstu takovým způsobem, že by před ním i Ráchel - mistryně v tomto oboru – musela smeknout. Od té doby, co se objevila v našem kruhu, přestal se nám reb Mojše skoro úplně věnovat a téměř veškerý čas trávil s ní. Domluvit si s ním hodinu bylo vždy na dlouhé lokte: „Rád bych se s vámi sešel, ale mám bohužel jiné povinnosti,“ vymlouval se například. Moc dobře jsem věděl, o jaké povinnosti jde: bude Deboře pomáhat s domácími cvičeními, které by, jako my ostatní, klidně mohla zvládnout sama. Jiná typická odpověď byla: „Bohužel, mám určité společenské zástoje.“ Znal jsem ty jeho zástoje, jde k Debořiným rodičům na večeři. A tak dále a tak dále. Když se mi pak podařilo sejít se s ním, byl tak unavený, že mi stejně nic neporadil. Místo toho jakoby mimochodem utrousil, že mezi učitelem a žákem nesmí vzniknout závislost. Přesně jsem věděl, kam tím míří, ale taky jsem věděl, jak zpropadeně jiným metrem měří mě oproti jistým osobám opačného pohlaví.
Jak se ale teď mám vypořádat s tím zmatkem, co mám v hlavě, když mi s tím nikdo nepomůže? ptal jsem se sám sebe. „Já vím, že je to součást tvého plánu,“ stěžoval jsem si v duchu Hospodinu, „ale co mám dělat?“ „A neříkal ti náhodou reb Mojše, že mně máš v sobě?“ odpověděl Hospodin.
Tak jsem začal meditovat – místo reba Mojšeho jsem kladl své otázky Hosodinu v sobě. Ptal jsem se: „Hospodine, co mám v životě dělat?“ „Dělej, co se ti zalíbí a po čem toužíš. Se vším ti pomůžu a dám ti cokoli, o co mně požádáš,.“ odpověděl mi hlas Boží. To byla jiná řeč, než rebova Mojšova. Ten měl vždycky nějaké ale: „Můžeš si dělat, co chceš, ale jako nezkušený člověk je pro tebe lepší řídit se pravidly.“ říkal například. Nebo: „Bůh ti dá cokoli, o co ho požádáš, to je pravda, ale někdy žádáš také o věci, které pro tebe nejsou dobré. Proto je lepší nechat na Bohu, aby ti dal to, co je pro tebe nejlepší.“
Doba, kdy jsem v sobě objevil Hospodinův hlas, nebyly sice tak šťastné a bezstarostné jako čas strávený s rebem Mojšem, ale byly stále ještě celkem šťastné a bezstarostné. Nemusely skončit, kdyby si na mne reb Mojše nezasedl. Začalo to tím, že si mne jednou zavolal a vedl ke mně řeč, při které jsem svého hodného a moudrého učitele nepoznával: „Každý muž Boží široko daleko oplývá dvěma vlastnostmi, které vy, mladý pane, ne a ne si osvojit, a těmi jsou pokora a disciplína. Doposavad jsem s vámi jednal jako přítel. Ale nyní, z lásky k vám, na vás musím být tvrdý. K závěrečným zkouškám vás nepřipustím, dokud u vás tyto vlastnosti neshledám.“
Ještě nikdy jsem nebyl tak vzteklý, jako tenkrát na reba Mojšeho. To, že se nechá oblouznit vypočítavou spolužačkou, bych mu odpustil, každý má přeci své slabosti. Ale to, jak se chová k žáku, který mu začíná přerůstat přes hlavu, ho v mých očích nadobro a navždy snížilo. Moc dobře jsem znal důvod změny jeho postoje ke mně - tou dobou jsem se totiž sblížil s Deborou. I když šlo, alespoň z mé strany, jen o přátelství, nedokázal zakrýt, jak na mě žárlí. Kdyby jeho souhlas nebyl podmínkou pro udělení glejtu, bez nějž bych nemohl vykonávat své povolání, od reba Mojšeho bych tenkrát odešel a už ho bych nikdy nechtěl vidět.
Časy, kdy jsem dokončoval studium u reba Mojšeho, byly sice o dost těžší, než cokoli, co jsem zažil předtím, tak těžké, jako časy dnešní, však ještě zdaleka nebyly.
Poté, co jsem složil závěrečné zkoušky, vybrala si mne za kohena náboženská obec v jednom menším městě. Najednou jsem byl úplně sám mezi cizími a odtažitými lidmi. Ale řekl jsem si: Nevadí, jsem muž Boží, jakého tito lidé potřebují, Moc Hospodinova, kterou jim přináším, je brzy přitáhne. Kázal jsem o opravdovém štěstí, které člověk může najít jen v sobě samém, o jediném skutečném přátelství – s Hospodinem – které člověk naváže upřímnou modlitbou, o láskyplném přijetí všech darů, které nám Hospodin dává, i když na první pohled jako dary nevypadají a o mnoha dalších věcech. Své ovečky jsem bohužel příliš nezaujal. Zato chrám bohyně Velké Matky Ištar,na protějším návrší byl vždy plný až k prasknutí. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, bylo to jen horší.
V zoufalství jsem se obrátil k Hospodinu: „Proč chodí místo do domu Božího a k Aštoretě?“ ptal jsem se ho. „Každý dělá to, co uzná za vhodné. Tví farníci zkrátka v tuto chvíli shledávají vhodnějším chodit ke konkurenci.“ „A co mám proti tomu dělat?“ „To, co uznáš za vhodné. Je to tvůj život a tvoje svoboda.“ „Ale já se snažím, seč můžu.“ „To vidím. Ale pozoruji, že má tvá snaha jiné než zamýšlené výsledky.“ „A co mám tedy dělat, Hospodine.“ „Cokoliv, co uznáš za vhodné. Ve všem tě podpořím.“ „Když já se bojím, že šlápnu vedle.“ „Tak se dobře rozmysli, než něco uděláš.“ a tak dále a tak dál. Pak ale najednou Hospodin řekl něco, z čehož jsem pochopil, že si na mne asi zasedl i on. „Milý Izáku,“ řekl „Doposud jsem s tebou mluvil jako s člověkem, který je dospělý a ví, co chce. Říkal jsem si, on to v sobě najde, ještě chvíli počkej, nemůžeš mu nic vnucovat. Ale jak ti roky přibývají, jsem stále skeptičtější a stále více vidím, že nejsem Bůh, jakého ty potřebuješ.“ „Já za to nemůžu, že nevím co chci. Ty jsi ale Vševědoucí, neprozradil bys mi, co chci?“ Svou odpovědí mně uzemnil: „Samozřejmě, že vím, co chceš. Ale říct ti to nemohu, protože jsem Hospodin Těch, Kteří Vědí Co Chtějí. Ale mám jednu kolegyni, která ti to ráda řekne. Mimochodem, na protějším kopci. těžko zvládají návaly, které tam mají, a hledají někoho, kdo by tam dělal kněze.“
Od té doby jsem se Hospodina už raději na nic neptal. Místo toho jsem si koupil citeru a živím se hudbou. Stále dokola hraju těch pár písní, které jsem kdysi složil pro Ráchel, a vydělám si tak na velmi skromné živobytí. Nestěžuju si, ale šťastný, veselý a bezstarostný, to tedy rozhodně nejsem.
Tvůj
Izák ben Abraham